Tragédie rozchodu
Jednoznačné stanovisko církve k nerozlučnosti manželství je mnoha lidmi pociťováno jako kruté a nespravedlivé. Především partneři, kteří byli naprosto nevinně postiženi civilním rozvodem, mají někdy pocit, že musí své osobní štěstí a svou budoucnost obětovat strnulému právnímu stanovisku. Lidsky je taková situace často tragická a zaslouží plný soucit. Na druhé straně tragika, která se vyvolává rozvodem, je ještě větší a mnohem nelidštější. Často by bylo bývalo možno v manželství pokračovat, kdyby si jedna strana nebyla zahrávala s možností: mohu to dopustit, nakonec se přece můžeme rozvést.
Církev nesmí jednat podle vlastního uvážení a podle vlastních přání. Má naopak povinnost plnit Boží vůli "vhod nebo nevhod" (2 Tim 4, 2). Manželství, které je z lidského hlediska beznadějné, uchovává si ještě smysl účastí na kříži Kristově. Co u Krista navenek vypadá jako ztroskotání, stalo se přece naší spásou. Takové výpovědi nezní sice příliš optimisticky, nicméně nemálo lidí už na základě této víry našlo sílu žít dále v manželství i za těžkých podmínek. Hrdinství takových jednotlivců je posilou ostatním.
Že na druhé straně ani církevní právo nemůže vystihnout každou situaci, ví i církev. Proto také neodpisuje ty své členy, kteří ve svém manželství ztroskotali a z lidsky pochopitelných důvodů vstoupili do nového manželství. Dnešní teologie všechny tyto otázky znovu promýšlí, aby nenechala na holičkách právě ty, k nimž se snad život zachoval macešsky. I z těchto svízelných životních situací je možná cesta ve víře. V každém případě by takoví lidé měli vyhledat kněze a promluvit si s ním.
Nakonec je každý rozvod, i když se v jednotlivém případě zdá, že je pro manžele nebo pro děti v daném okamžiku tím nejrozumnějším, z hlediska zdraví společenského organizmu škodlivý. Každý rozvod oslabuje manželství jako instituci; je totiž mnohem jednodušší udržet manželství ve společenství, které hned nemyslí na rozvod, než ve společenství, kde jsou rozvody denně na programu. Postiženou stranou je většinou dítě, neboť ve výchově se musí otec a matka doplňovat, žádná instituce je nemůže plně zastoupit.
