Co postrádáme
Komik Jim Gaffigan říká se smíchem: "Mám více obrázků svých dětí, než mně můj otec za celý život věnoval pohledů."
Viděli jste na videu orchestrální vystoupení v kodaňském metru? Před několika měsíci překvapil Kodaňský filharmonický orchestr vagon plný cestujících tím, že nastoupil do metra a zahrál „Peer Gynta“ od Edvarda Griega přímo ve vlaku. Video je dlouhé necelé dvě a půl minuty, tak se na ně podívejte.
Řeknu vám, proč se mi zdá toto video tak úžasné. Začíná zástupem lidí kteří se tlačili do vagonu metra tak, jak to dělají každé ráno a večer, a vůbec netušili, že tato cesta bude jiná. Mnozí z nich jsou připojeni na iPody a podobná zařízení, ale když začal orchesr hrát, sluchátka se odkládala. Před okamžikem to byl ještě vlak plný jednotlivců ztracených ve svých malých mediálních světech, ale náhle se z nich stala komunita spojená společnou zkušeností z této hudby. Každý z nich instinktivně poznává, že to, co má příležitost poznat tady a teď, je lepší, než co mu nabízejí jeho sluchátka anebo displeje. Sluchátka se odkládají, bezvýrazné pohledy nahrazují úsměvy. Nastává okamžitá transformace.
Pak se ale stává ještě něco jiného. Mnozí z těch, kdo vypnuli zdroje své hudby, je nyní změnili na videokamery. Zařízení, jež do nich pumpovala hudbu, nyní snímala video. Cestující pochopili, že zažívají něco významného, a stiskem několika tlačitek to začali zaznamenávat. Dneska to není nic zvláštního; je to zcela předvídatelná akce - prostě vypnete zvuk a začnete natáčet video.
Ale proč? Proč zaznamenávali toto představení? Mají totiž příležitost zažít něco zcela jedinečného a něco jedinečně krásného, ale mnoho z nich zažívá tuto zkušenost jenom napůl, protože se stali reportéry a nejsou jen posluchači. Myslím si, že mnoho jich to nedělá vědomě; natáčejí, protože to se dneska dělá. Naučili jsme se reagovat na velké zážitky tak, že se je snažíme zachovat. Kdybychom je nemohli poslat na Facebook a na YouTube, kdybychom nemohli dokázat, co jsme zažili, jako bychom to nezažili vůbec.
To ovšem není nic nového. Když teď totiž máme snadný přístup k fotoaparátům a pak i k videokamerám, jsme jaksi rozdvojeni mezi zažíváním nějakého okamžiku a jeho nahráváním. Je obtížné dělat obě věci současně. Mnoho otců se vrátilo ze zájezdu na hory, přičemž celou dovolenou prožili s jedním okem zavřeným a druhým zírajícím do malého hledáčku. Všeobecné rozšíření kamer jen vystupňovalo tento problém. Téměř každý z nás má stále kapesní fotoaparát a videokameru v kapse nebo v tašce. Komik Jim Gaffigan říká se smíchem, "mám více obrázků svých dětí, než mně můj otec za celý život věnoval pohledů".
V tomto novém digitálním světě se zdá, že si stále více potřebujeme doplňovat paměť pomocí bitů a bytů. Nestačí nám užívat si krásnou zkušenost a ponechat na svých myšlenkách, aby se v příštích měsících a letech vracely, teď potřebujeme audio/vizuální důkaz. Ale proč? Proč nám nestačí zaznamenávat všechno jen ve svých myšlenkách a spoléhat pak na svůj mozek, aby oživil ta kouzla okamžiků? Co se stalo s naší přirozenou pamětí? Proč věříme, že digitální paměť je ve své podstatě lepší?
Představuji si, kolik krásných okamžiků ztratíme, protože se obáváme, že je ztratíme. Místo abychom žili v daném okamžiku naplno a užívali si hudbu nebo východ slunce nebo hry se svými dětmi, oddáváme se podivnému zvyku všechno to zaznamenat. Zažíváme východ slunce skrze čočku iPhonu, místo abychom se prostě do jeho paprsků ponořili, upravujeme zaostření a parametry záznamu, místo abychom si jen tak užívali hudbu. Když je pak všechno řečeno a provedeno, zaznamenali jsme zážitek, který jsme vlastně minuli, protože přehrávání už nikdy není tak dobré.
Musíme se zbavit představy, že všechno, co má pro nás cenu, stojí za záznam. Není ovšem nic špatného na tom, když fotografujeme záběry a natáčíme video, ale dejme si pozor, abychom při všem tom cvakání a snímání nepropásli nejlepší životní zážitky. Naučme se užívat si okamžiku. Dejte mi jeden krásný okamžik, plně prožívaný a plně užívaný, a já ho vyměním za sto momentů, kdy můj přístroj stál mezi mnou a zdrojem té krásy.
Tim Challies, 6.5.2012
pro potřebu CPR přeložil Otto Musil
