Svátost znovuzrození

"Křest je první a nejpotřebnější svátost," četli jsme ve starém katechismu. To, co víme o dějinách této svátosti, dosvědčuje, že se na tuto svátost dívala prvotní církev stejně jako středověk i nová doba, třeba to mnohdy vyjadřovaly různým způsobem nebo zdůrazňovaly více to či ono působení křtu. Všeobecné udělování křtu, proti němuž nebylo v církvi nikdy námitek, se dá odvodit z příkazu, Krista Pána, který svým apoštolům řekl (Mt 28,19): "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal." Tento příkaz křtu se týkal ovšem apoštolů a jejich nástupců, týkal se tedy církve, a církev jej plnila stejně věrně jako plnila Kristův příkaz týkající se eucharistie. Jestliže splnění tohoto úkolu spočívalo v rukou církve, stejně musely být splněny i předpoklady u těch, kteří křest přijímali. Základním předpokladem pro přijetí křtu bylo vnitřní obrácení a víra v Ježíše a jeho poselství. To však nebylo považováno za výsledek vlastního rozhodování jako spíše za dar milosti. Svědčí o tom Kristův výrok u evangelisty Jana (Jan 6,44): "Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal…" Je tomu tak jako ostatně vždy: Bůh nás volá a na nás je, abychom se rozhodli a přijímajíce volání, vykročili k Bohu.

Kdo tedy se obrátí a přilne vírou ke Kristu, je křtem vtělen v církev a stává se příslušníkem lidu Božího. Toto přivtělení k lidu Božímu je současně vštípením v Krista. A spojení s Kristem je tak hluboké, že pokřtěný je vtažen do spásného tajemství smrti a vzkříšení našeho Pána a má účast na velikonočním tajemství. Svatý Pavel to vyjadřuje takto (Řím 6,4): "Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání." Křest je tak branou k novému životu, je novým zrozením.

Spásným účinkem křtu je, že ruší odloučení pokřtěného od Boha, působí tedy prominutí všech hříchů včetně hříchu dědičného. Bůh věnuje pokřtěnému lásku, kterou miluje svého Jednorozeného, takže pokřtěný je dítětem Božím, bratrem Kristovým. Život pokřtěného se naplňuje novým smyslem a nadějí na věčný život.

Z těchto úvah vyplývá, že křest není pouze přijetím do pozemské lidské společnosti. Je důkazem nepochopitelného Božího slitování a milosrdenství, je pro člověka novým životem v Kristu s nadějí na účast na jeho vyvýšení a oslavení.

S pokřtěným se tedy děje velkolepá proměna. Jak jsme už řekli, tato tajemná proměna v úd tajemného těla Kristova závisí na osobním obrácení a přilnutí ke Kristu. Toto rozhodnutí může dospělý učinit sám. Víme z dějin, že v době prvotní církve byli křtěni převážně dospělí, a víme také, že jejich rozhodnutí bylo pečlivě zkoumáno. Avšak už v křesťanském starověku byly křtěny děti, přesněji nemluvňátka. Proto se vyvinuly dva různé obřady, jeden byl v užívání při křtu dospělých, druhým byly křtěny děti.

Před liturgickou reformou se však zpravidla užívalo jen jednoho obřadu - tzv. křtu dětí. Tento obřad byl jen redukovaným obřadem velice obsáhlého obřadu křtu dospělých a nevyhovoval dobře ani jednomu ani druhému užití. Proto Liturgická konstituce Druhého vatikánského koncilu uložila přepracovat křest dětí tak, aby více odpovídal skutečné situaci dětí. Také křest dospělých měl být tak obnoven, aby odpovídal tradici i dnešním poměrům. A tak z příkazu koncilu vznikly dva řády křtu. Jeden je určen pro nemluvňata, druhý pro dospělé, a k nim je nutno ještě připojit úpravu, podle níž se křtí děti, které už mohou vyznat víru slovy.

Nyní nutně následuje otázka: Je správné, že se v katolické církvi nyní křtí převážně malé děti? Je to věru otázka velmi závažná a mnohá křesťanská společenství zaujala negativní postoj a křtí jen ty, kteří už dospěli k užívání rozumu. Katolická církev pak si ponechává - jak vyplývá z tradice - křest nemluvňat i nadále. Vedou k tomu zásadní úvahy. Ty vycházejí z analogie, jíž je přirozené zrození pro pozemský život se zrozením pro život duchovní a nadpřirozený v církvi.

Nikdo nebude pochybovat, že dítě má určitá práva už před svým narozením, a zrozením samotným se stává nejen příslušníkem rodiny, v níž přišlo na svět, nýbrž i národního a státního společenství, k němuž patří i rodiče dítěte. Nikdo to nepovažuje za nenormální. I když nemluvně nemůže ještě plnit povinnosti, které vyplývají z příslušnosti národní nebo státní, má v této společnosti práva, která mu nemohou být upřena. Když dospěje, může projevit svou vůli, avšak v době svého zrození o tom nic neví.

Obdobně je tomu při zrození, kterého se mu dostane křtem. Je docela přirozené, že rodiče, kteří sami jsou údy společenství, jímž je církev, chtějí, aby jejich dítě náleželo témuž společenství. A oni vlastně jsou ručiteli, že dítě bude jednou tomuto společenství náležet vědomě. Jestliže však v budoucnu se rozhodne proti přání svých rodičů, bude to už na jeho odpovědnosti a v rámci náboženské a osobní svobody nebude možné mu v tom bránit. Avšak fakt, že k církvi bylo zcela platně přivtěleno, zůstane neotřesen.

Kromě toho milost křtu a milost posvěcující s ním spjatá nejsou dílem vlastních zásluh, je to dar Boží, a ten přirozeně může být udělen i dítěti.

Křest je neobyčejně vzácná setba a z ní má vyrůst strom, nesoucí bohaté plody křesťanských ctností. Tato setba nemá být zaseta do pole nepřipraveného a kamenitého. Aby tomu tak nebylo, spočívá na bedrech rodičů. V tom je zřetelný posun. Dříve rodiče při křtu často ani nebyli a dali se zastupovat kmotry. Nyní se v novém obřadu přímo s jejich účastí počítá. Je to zcela správné. Rodiče mají přece vytvořit prostředí, v němž bude moci vzácné semeno křtu vzklíčit, růst, přinést plody. Proto také mají o křest požádat oba rodiče a oba mají pohovořit s knězem o milosti, které se jejich dítěti dostává, i o tom, jak ji mají v dítěti pěstovat, aby z pokřtěného vyrostl dobrý člověk a dobrý křesťan. Rozhodně nemá být podnětem k udělení křtu přání prarodičů nebo příbuzných bez odpovědného rozhodnutí rodičů. Setkáváme se tu často se zvláštním paradoxem. Ke každé činnosti se lidé školí. Je dobré, že jsou předmanželské poradny, je dobře, že křesťané před přijetím svátosti manželství hovoří o svých povinnostech a právech také se svým duchovním. Na výchovu - snad vůbec nejdůležitější činnost člověka - se připravujeme pramálo. Nový obřad však chce tento nedostatek u křesťanských rodičů alespoň částečně odstranit. A proto nový křestní řád vyžaduje, aby všichni (rodiče i kmotři) byli na křest malého dítěte dobře připraveni. Neměli by tuto přípravu podceňovat a měli by dbát poučení svého duchovního.

Nad křtem každého nového údu se raduje celé tělo Kristovo, raduje se také křesťanské společenství. Proto při křtu jsou přítomni zástupci tohoto společenství - kmotři - a proto křest má být udělován tak, aby celá křesťanská obec přispěla k výchově svou modlitbou, obětí a také vytvářením takového křesťanského prostředí, aby se oné něžné květině, jež byla křtem zasazena, dobře dařilo.

2. Z DĚJIN KŘESTNÍHO OBŘADU

Obřad křtu svatého má velmi bohaté dějiny, kromě mše svaté snad nejbohatší ze všech svátostí vůbec. Obraz vnějších znamení je velmi zřetelný od nejstarší doby. Janův křest, jemuž se Kristus také podrobil, je jakoby vzorem, podle kterého se utvářely vnější obřady. Slovní doprovod je v těsném sepětí s výzvou ke křtu, již Pán proslovil. Sv. Matouš (28, 17nn), sv. Marek (16,16) a také svatý Pavel (Řím 6,3n), dávají křestní obmytí do souvislosti s vyznáním víry v Ježíše Krista. Protože vyznání je zpravidla následkem předchozího zvěstování, dá se vlastně už od samého začátku mluvit o jakési přípravě, spočívající v přijetí víry v Ježíše Krista, s jejím vyznáním a s očistnou koupelí doprovázenou slovy, která mají svůj původ v Kristově poslání.

I když zpočátku nebyly zvláštní předpisy o přípravě ke křtu a o doprovodných obřadech, přece jen v praxi taková příprava existovala už v druhém století. Už tehdy, jak svědčí svatý Justin, k zvěstování a vyznání víry přistupovala modlitba a půst. Ve třetím století byla už propracována příprava v podobě katechumenátu. V tehdejším světě převažujícího pohanství nebylo žádnou výhodou být křesťanem. Ačkoli v době pronásledování vstupovali do církve jistě jen lidé zanícení a přesvědčení o slovech Kristových, přece církev podrobovala uchazeče o křest zkoušce a požadovala určité osvědčení. Zřízení katechumenátu je známo z oblasti východní i západní církve. Trvalo asi tři roky a katechumeni bývali rozděleni do několika tříd podle toho, jak byli pokročilí. Hlavním úkolem katechumenů bylo, aby si osvojili nauku Kristovu a naučili se žít křesťanským způsobem života. Postili se a modlili se, a modlila se a postila také obec věřících, k níž měli být svátostí křtu přivtěleni. Katechumeni se účastnili jen bohoslužby slova. Během přípravné doby se nad nimi konaly také četné exorcismy a byli podrobováni skrutiniím.

Skrutinia - zejména v římské oblasti - měla sice formu zkoušek, ale neměla za úkol zjistit jen věroučné znalosti, nýbrž mnohem spíš měla ujistit o tom, že kandidát křtu se seznámil s křesťanským způsobem života a není mu obtížné zachovávat jeho normy. Obřady katechumenátu měly ovšem svůj význam v době, kdy většina křtěnců byla dospělá. Ztrácely však na významu, když mezi křtěnci byly převážně děti, případně nemluvňata. Tehdy se tyto obřady redukovaly a zůstaly pouhými symboly.

Děti byly křtěny už v raném období církve. Během čtvrtého a pátého století se množství křtů dětí zvyšovalo a nabývalo převahy. Tím také katechumenát přestával, až zmizel docela. Stoupal význam kmotrů a měnil se způsob omývání.

V nejstarší době se křtilo v přirozené vodě, zvláště ve vodě proudící, neboť její živost připomínala křesťanům život, který byl křtem udělován. V městech, kde nebyla možnost křtít v tekoucí vodě, křtilo se často v bazénech (impluvium), které byly v nádvořích římských domů k zachycení dešťové vody. Při biskupských kostelích a později i při farních se zřizovaly zvláštní kaple, které stavebně navazovaly na lázeňské budovy a které se nazývaly baptisteria. Hlavním zařízením těchto kaplí byl bazén (piscina), do něhož vedly stupně, kterým se dával i symbolický význam. Většina zachovaných baptisterií měla poměrně mělké pisciny, v nichž nebylo možno křtít ponořováním. Většinou se křest uděloval asi tak, že křtěnec stál ve vodě a křtitel mu lil vodu na hlavu. Když se většinou křtily děti, vznikly křtitelnice, které nejprve měly podobu válce nebo sudu. A děti byly křtěny ponořováním, byly dokonce rituály, které přesně určovaly, jak se to má dít.

V prvních dobách se křtilo v přirozené vodě. Záhy však jsou stopy toho, že voda byla žehnána. Než však vznikl zvyk vylévat do posvěcené vody oleje, nebyla voda uchovávána, nýbrž svěcena vždy před každým udělováním svátostí. Podobně je tomu i nyní.

Ani apoštol Petr ani jáhen Filip nečekali, až bude možno kandidáta pokřtít v některém pevně stanoveném dni. To bylo v době, kdy byli křtěni jednotlivci. Když však bylo katechumenů více, muselo se uvažovat o nějakém společném termínu. Tím termínem se stala velikonoční vigilie, když byla slavnostně posvěcena křestní voda. Když se pak předvečer slavnosti Seslání Ducha svatého připodobnil velikonoční vigilii, byly i jeho obřady rozmnoženy o svěcení křestní vody (bez zvláštního svěcení paškálu) a svatodušní vigilie se stala také dnem křtu.

3. KŘESTNÍ OBŘADY

Tak jako ostatní svátosti, může být - a alespoň časem má být - i křest udělován ve mši svaté. Je jistě velice krásné, když nový křesťan vstupuje do společenství věřících při příležitosti, která je nejvzácnějším pokladem křesťanů. Avšak pokud jde o křest dětí, je to spojeno s obtížemi. Malé dítě se nejen samo nemůže aktivně účastnit svaté oběti, nýbrž také odvádí pozornost ostatních věřících od toho, co se děje na oltáři. Řešit se to ovšem dá tím, že se děti po uvítání odnesou třeba do sakristie a přinesou až před vlastním křtem a po něm opět odnesou. Rodiče a kmotrové by ovšem zůstali.

Obřad křtu dětí je rozčleněn takto: 1. Úvodní obřad. 2. Bohoslužba slova. 3. Udělení křtu. 4. Následné obřady. 5. Závěr křestní slavnosti.

1. Stejně jako mše svatá má i křestní obřad úvodní obřady. Nový obřad dává dosti možností, aby křtící kněz mohl slavnost uspořádat sice podle rituálu, avšak se zachováním místních zvyklostí. Vždy však má být slavnost uspořádána tak, aby zdůrazňovala posvátnost i důležitost udělované svátosti. Je proto dobře, když se rodiče, kmotři a ostatní shromáždí nejlépe u vchodu do kostela. Tam je přijde kněz nebo jáhen uvítat. Nový obřad klade velký důraz na přítomnost rodičů a také otázky, které jim kněz po uvítání klade, obracejí se k nim. Nejprve se táže na jméno dítěte. Není to věru otázka zbytečná. Rodiče už ovšem dítěti jméno dali, ale na počátku křestního obřadu má toto jméno zvláštní význam. Jméno by nemělo být totiž předmětem módy. Je vlastně prosbou. Jím vyjadřujeme vůli hledat vzor pro život a ochránce. Můžeme právem o něm říci: Chceme své jméno nést jako ideál, podle kterého máme žít. Chceme své jméno nést jako misku, kterou máme naplnit dobrem. Chceme své jméno nést jako požehnání, které máme pro druhé.
   Na otázku, co vlastně rodiče od církve chtějí, mohou sice odpovědět několika způsoby, avšak v odpovědi je vždy obsažena prosba o milost a přijetí do společenství s Kristem. Tato odpověď není pouhou formou, je příslibem, že rodiče chtějí pečovat o svěřenou milost a podporovat její růst. Kmotři zde také nestojí jen k doplnění počtu. I k nim se obrací kněz. I je žádá, aby nad dítětem a jeho cestou v milosti pečovali - vždyť jsou zde zástupci věřícího společenství, jemuž záleží na novém údu a na jeho duchovním růstu. Kněz, rodiče, případně i kmotři dělají dítěti kříž na čelo.
2. Druhý vatikánský koncil si přál, aby se více četlo Písmo svaté, aby byl bohatěji prostřen stůl k podáváni tohoto vzácného chleba. Proto jsou nyní i obřady svátostí, udělovaných mimo mši svatou, vybaveny bohoslužbou slova, která má obdobnou stavbu jako bohoslužba slova ve mši svaté. Texty k předčítání nejsou pevně stanoveny. Je celkem 21 lekcí, z nichž je možno si vybrat. A kdyby si rodiče přáli, je možné vybrat jiné úryvky z Písma svatého. Jestliže se čtou dvě nebo tři lekce, je dobře mezi ně vsunout mezizpěvy tak, jak to děláme při mši svaté. Po evangeliu má následovat krátká homilie. V ní kněz na základě přečteného textu Písma svatého vyloží posvátnost křtu a povzbudí rodiče i kmotry k plnění všech jejich úkolů při výchově dítěte.
   Po homilii se doporučuje tichá modlitba a soustředění; může se také zazpívat sloka vhodné písně.
   Účinným prostředkem k probuzení účasti věřících jsou přímluvy. Také křestní slavnost zařazuje po homilii přímluvy s krátkými litaniemi ke všem svatým, do nichž je možné vložit i jména světců, která křtěnci ponesou. Ze starých křestních obřadů byl na tomto místě ponechán exorcismus. I když teologické výpovědi v této otázce zaujímají rozličná stanoviska, je přece jasné, že člověk je postižen dědičnou vinou a ohrožen mocí zla. A tomu čelí použití exorcismu. Obdobnou symboliku má i mazání olejem křtěnců na prsou. Kdyby to nebylo možné, pak se mazání vynechává a místo něho se použije modlitba a vložení ruky na hlavu. Mazat čelo nemá smysl, neboť tím se ztrácí mluva symbolu, který chce vyjádřit posílení k životnímu zápasu - jakousi masáží.
3. Je dobře, když se vlastní křest koná na místě, kam mohou věřící dobře vidět, přece však by to mělo být jinde než se konaly úvodní obřady s následujícími modlitbami. Přechodem z místa bohoslužby slova k místu křtu se totiž zřetelně naznačuje změna, která se stane v duši křtěncově, když je pokřtěn.
   Jen ve velikonoční době se užívá vody posvěcené ve velikonoční vigilii, jinak posvětí kněz vodu v každém případě zvlášť. Vzkříšení Krista a velikonoční tajemství jeho smrti i vzkříšení připomíná paškál, který je umístěn vedle křtitelnice a v době udílení svátosti je rozsvícen. Do křestní vody se nyní už nemíchají svaté oleje, takže je možno křtít podle starokřesťanského zvyku v tekoucí vodě. Viděl jsem křtitelnici, jíž protékala voda, dokonce zvláštní zařízení působilo, že bublala. Zdálo se mi to trochu naturalistické. Ještě před vlastním křtem zříkají se rodiče i kmotrové všeho zla a vyznávají víru, v níž mají být v budoucnu dítěti učiteli i příkladem. Kněz stvrzuje, že víra, kterou rodiče i kmotři takto vyznali, je vírou shromážděných věřících i celé církve. Bylo by velmi pěkné, kdyby shromáždění nevyjádřili svůj souhlas jen prostým: Amen, nýbrž i společným zpěvem vhodné písně, například částí mešní písně.
4. Křest už byl udělen. Historický vývoj i některé místní zvyklosti připojily k vlastnímu křtu několik následných obřadů. První je pomazání křižmem, jež naznačuje přivtělení ke Kristu, které bude ještě v budoucnu zpečetěno svátostí biřmování. Dalším obřadem je rozsvícení křestní svíce, kterou otec nebo kmotr zažehne od paškálu. To už je dítě oblečeno bílým křestním rouchem. Před rozsvícením svíce vložil je na pokřtěného kmotr. Bylo by dobře, kdyby toto symbolické roucho si rodiče přinesli, nebo by to mohl být pěkný dárek, který dítěti věnuje kmotr a který je hezkou památkou i připomínkou křtu.
5. Kdysi nesměl nepokřtěný vstoupit do presbytáře. To se sice už dávno nedodržuje, přece však je krásným obřadem, když bíle oděné dítě nesou do presbytáře před oltář. Nesou také rozsvícenou křestní svíci. Nový křesťan zářící milostí Boží jde ke svému Pánu. Je mu "představen". Ba podle místních zvyklostí může jej kněz vzít na lokty - jako kdysi Simeon vzal do svých rukou Ježíše - a může jej pozdvihnout nad oltář. Přitom se shromáždění modlí Otče náš. Jak krásná je to předzvěst budoucího okamžiku, kdy před oltářem se bude modlit a z oltáře jíst Chléb Páně i tento nově pokřtěný spolu s věřícími své farní obce. Závěr tvoří požehnání. To se nyní neuděluje jen matce, nýbrž také otci, a vzpomíná se v něm i celého shromáždění věřících, k němuž novokřtěnec od tohoto okamžiku náleží. Kde je to zvykem, může po skončeném křestním obřadu přistoupit matka k mariánskému oltáři, aby své dítě svěřila péči Bohorodičky.

Obřad křtu dospělých

Jestliže v prvotní církvi byla většina křtěnců dospělých, nyní je tomu v tradičně křesťanském prostředí právě naopak. Liturgická konstituce (zejména v čl. 64) považovala za potřebné provést obnovu katechumenátu a ostatních zřízení, která doprovázejí vstup dospělého do církve prostřednictvím křtu. Na základě tohoto ustavení byl vydán 6. ledna 1972 Řád křesťanského zasvěcení dospělých. Je třeba říci, že toto římské schéma - i když naplňuje přání Otců Druhého vatikánského koncilu - obsahuje mnoho prvků, které si vyžadují úprav pro jednotlivé země. Je totiž nutné, aby tento obřad byl přizpůsoben zemím, kde má být používán.

Proto si toho obřadu všimneme v přehledném náčrtu.

První kapitola Řádu křesťanského zasvěcení dospělých má toto členění:

1. Předkatechumenát je nový pojem, který nový římský ritus zavádí. Je to období, kdy se dospělý seznamuje s křesťanským zvěstováním a dospívá k rozhodnutí vstoupit do společenství křesťanů. Není to období vybavené zvláštními obřady, je však velmi důležité. Věřící mají v této době závažný úkol: mají svým praktickým životem ukázat krásu života z víry, a tak působit na toho, kdo se k nim přibližuje.
2. Vlastní katechumenát je uveden slavností přijetí, jímž po bohoslužbě slova a jednoduchých obřadech začíná pro křtěnce doba vzdálenější přípravy.
3. Bližší příprava ke křtu začíná na Popeleční středu nebo na První neděli postní. Zvláštním ritem, který římské schéma nazývá ritem vyvolení nebo zapsání jmen, je uchazeč o křest uveden do blízké přípravy a nazývá se nyní "vyvoleným" nebo "kompetentem". Následující týdny až do Velikonoc jsou dobou "očištění a osvícení". Přímluvami a vkládáním rukou mají být katechumeni posíleni, aby se těsněji přimkli ke Kristu. Na třetí, čtvrtou a pátou neděli postní jsou stanoveny tzv. velké exorcismy či skrutinia. V té době se také odevzdává Vyznání víry a Otčenáš. Právě zde je mnoho příležitostí k úpravám, neboť mnoho z těchto obřadů se zdá pouhou formalitou. Římské schéma předpokládá, že křtěnec se na Bílou sobotu ráno podrobí uprostřed bohoslužby slova některým obřadům, které křest předcházejí. Vlastní křest s následnými obřady se pak udělí při slavení velikonoční vigilie. Zdá se, že obřad je poněkud přeplněn a že bude žádoucí, aby úpravy v národních vydáních respektovaly opravdu okolnosti života.
4. Přivtělení ke Kristu a jakési "vrůstání" do těla Kristova, jímž je církev, má být upevněno ve velikonoční době. Nový obřad zavádí pro toto období označení "mystagogická doba", tj. v tomto období se má dbát na to, aby novokřtěnci poznávali praxi duchovního života a upevňovali se v ní. Mají se také konat pro ně zvláštní pobožnosti. Ve druhé kapitole je kratší forma pro výjimečné případy. Třetí kapitola obsahuje křestní slavnost upravenou pro udělování v nebezpečí smrti. Velmi významná je čtvrtá kapitola, která uvádí přípravu k biřmování a k přijetí eucharistie pro ty dospělé, kteří byli sice jako děti pokřtěni, ale zmíněné svátosti dosud nepřijali. Za důležitou je třeba také považovat pátou kapitolu, která křestní obřad upravuje pro ty děti, které už mohou odpovídat a jsou schopny určité přípravy.

V kapitole šesté jsou konečně četné texty, které jsou nabídkou k výběru podle různých potřeb a okolností.

Dodatek obsahuje pokyny, jimiž se řídí přijetí platně pokřtěného do plného společenství katolické církve.

Z knihy Ladislav Pokorný, Světlo svátostí a času, Praha, Zvon 1990, str. 13n..