Může být láska hříchem?

Název svých krátkých úvah bych jistě nezvolil takto, kdyby nebyl názvem známého šlágru, který svého času, pokud se nepletu, zpívala Zarah Leander. Otázka, zda by mohla být láska hříchem, má své "místo v životě". Čistě teoreticky je odpověď jasná: Je-li láska skutečně láskou, nemůže být hříchem. Kdy je tedy láska skutečně láskou? A kdo to posuzuje? Měl by snad nějaký všeobecný zákon rozhodovat, co je láska? Proti této představě se něco v nás brání. Zákon nepředvídá konkrétní situaci, situaci mého života. Může mi být jednoduše zvenčí uloženo, co smí láska být a co nikoli? Kdo jiný než já sám může rozhodnout, zda je má láska pravá?

Církev je s tímto neúprosným zákonem často ztotožňována. A tak cítí mnozí lidé morálku církve jako nelaskavou, protože se zdá, že nenechává místo pro jejich osobní lásku, pokud není tato láska "zaškatulkována" v platném manželství. Nesčetné další situace se zdají být manželskou branou zákona vyloučeny, a tak v konstatování "což láska může být hříchem" spočívá také protest proti zákonu, jenž je vnímán jako nelaskavý. Tak je slyšet vypjaté reakce proti Katechismu katolické církve, asi ve vztahu k výpovědím o "smilstvu" (KKC 2353): "Smilstvo je tělesné sjednocení mezi mužem a ženou, kteří nejsou spolu sezdaní. Je těžkým proviněním proti důstojnosti těchto lidí a proti sexualitě samé, která je od přirozenosti určena k prospěchu manželů, k plození a výchově dětí. Navíc je velkým zlem, když jsou tím mravně kaženi mladí lidé. "Tak lze často slyšet, že výše citované činí z 90% dnešních mladých lidí, kteří mají předmanželské vztahy, těžce hřešící, kteří si zasluhují pekelné tresty. Což může být láska hříchem? Příklady mohou jít dále: Může láska mezi stejným pohlavím být hříchem, když se ti postižení přece milují? Také zde se jeví mnohým postoj církve jako tvrdý a nepřijatelný, když církev prohlašuje, "že homosexuální chování samo o sobě není v pořádku" (KKC 2357).

Mnohé však odrazuje nejen údajná tvrdost katolického učení, ale snad ještě více jistá odcizenost světu, která je církvi vytýkána v souvislosti s jejím stanoviskem, že pohlavní vyjádření lásky mimo legitimní manželství je nedovolené, a proto je hříchem. Výčitka pak zní: církev tím dělá z většiny lidí hříšníky a z většiny pohlavních vztahů hřích. Což může být láska hříchem? Mnoho dospělých katolíků znejistí tváří v tvář značné změně postoje mladých lidí k pohlavnímu vztahu: Má být mé dítě hříšníkem jen proto, že již žije se svým přítelem nebo svou přítelkyní? Z takového hlediska jsou pak pochopitelné agresivní reakce starší generace proti "církvi". Přidáme-li k tomu rozšířené odmítání Humanae vitae, je zcela pochopitelné, proč mnozí nepřiznávají "církvi", tj. jejímu učitelskému úřadu, prakticky již žádnou kompetenci ve věcech "lásky". U velké části mládeže to vypadá - alespoň navenek - tak, jakoby církevní učení bylo z jiné planety.

Tváří v tvář této drtivé statistické i skutečné většině těch, kteří nežijí podle učení církve, je těžké nenechat se ovládnout pocitem, že menšina je v omylu. Což může být láska v té podobě, jak je chápána a žita velkou většinou, hříchem? Tak klíčí u mnohých netrpělivost, hněv a zlost z toho, že "církev", konkrétně papež, stále ještě nepoznal, že lpěním na dávno "překonaném" sice udrží čisté učení, ale ztrácí věřící.

Přece však z rozumového hlediska je nemožné měřit pravou či špatnou lásku podle statistické většiny. Je dokonce mnohem pravděpodobnější, že dokonalá láska je méně častá než láska nedokonalá. Jistě se sv. František nebo matka Tereza míře pravé lásky více přiblížili než většina křesťanů. A přece to byli vždy právě svatí, kteří si byli vědomi, jak daleko jsou od plné míry lásky. V tom smyslu se modlí sv. Kateřina krátce před smrtí ke Kristu: "Nikdy jsem tě nemilovala". Tak nepatrná, tak nepřiměřená jí připadala její vlastní láska proti lásce Kristově, že ji považovala za nicotnou. A přece: jak velká a přitažlivá byla její láska!

Důležité však je, co je pravá láska, nikoli to, co dělá většina. Podle pravé lásky je poměřováno, co je hřích, ne podle toho, co je dnes obvyklé. Z tohoto hlediska je cosi pozitivního na otázce: "Což může být láska hříchem?" Tato věta totiž dosvědčuje, že dva důležité aspekty zaznívají i v triviálním chápání této otázky: Vědomí faktu, že v životě jde o lásku, a skutečnosti, že hřích je provinění proti lásce. U Kateřiny Sienské najdeme krásná slova: Člověk může žít jen v lásce, neboť je učiněn z tkaniny lásky. Láska je "živinou" člověka, protože člověk je stvořen z lásky, z neodvolatelné, věčné lásky. Není žádný jiný důvod pro stvoření než Boží láska. Hřích je to, co lásku porušuje, antiláska, antiživot. Proto nemůže žádný člověk žít bez lásky. A podobně v žádné době nebylo volání po lásce tak velké a tak plné bídy jako v dnešní době. Také v banalizovaném používání slova "láska" se skrývá vědomí toho, že bez lásky by život neměl smysl.

Potíž tedy není se zákonem, proti němuž protestují slova "Což může být láska hříchem?". Problém je spíše ve vědomí hříchu. Církevnímu učení je předhazováno, že dělá téměř ze všech lidí hříšníky, protože nežijí podle pravidel církve. Právě zde spočívá obtíž: není to církev, kdo dělá z oněch lidí hříšníky. Jsou jimi sami, a to všichni "Tvrdíme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a pravda v nás není" (1 Jan 1,8). Není právě zde hlavní problém s morálním učením církve? Neříkáme dnes neustále: "Já jsem nevinen" "Já jsem bez hříchu"?

Zvláštní jev proniká naši společnost: Na jedné straně si stále stěžujeme, odhalujeme, odkrýváme, přičemž vždy máme na mysli ty druhé, společnost, "ty nahoře"; a na druhé straně vlastní způsoby chování stejnou měrou ospravedlňujeme. Přiznání viny, připuštění, že my jsme udělali něco špatně, do značné míry vymizelo z dnešního života. "Blud nevinnosti" - tak je tento fenomén nazýván - má něco společného s pravinou člověka, kterou nazýváme také dědičný hřích: Všechno začíná žalobou druhých při současném omlouvání vlastního konání: "Žena, kterou jsi mi dal, mi dala ze stromu, a tak jsem jedl" (Gn 3,12). Kdyby Adam uznal rovněž svou vinu a prosil o odpuštění, byli bychom dnes ještě v ráji, jak praví jedna židovsko­rabbínská tradice. Bůh je vinen, žena je vinna, jen ne já sám! Obviňování jiných, potlačování vlastní viny vede k zatvrzelosti srdce, která činí vlastní obrácení stále těžším. Společnost, v níž má uznání vlastní viny málo prostoru, bude produkovat o to více falešných pocitů viny. Stálé obžalovávání druhých nezůstává bez následků. Kolik dětí trpí takovými falešnými pocity viny. Psychologie zná neurotické onemocnění u dětí: když děti zažívají od svých rodičů příliš mnoho odmítání a nespravedlivé kritiky, když zažívají příliš málo lásky a přijímání, pak se uzavřou a trucovitě trvají na své nevině. Mají vždy pravdu a neumějí přiznat žádnou chybu. Je to pochopitelné, neboť při odmítaní ze strany rodičů by se přiznání k vině rovnalo duchovně a duševně sebevraždě. Jen v rámci správného přijímání můžeme přiznat vinu, aniž bychom se vydávali všanc nebo zničili.

Psychologie přispěla hodně k tomu, aby lidé mohli poznat a řešit své pocity viny, které mají původ v odmítání a obžalobě. Je ovšem nebezpečí, že by mohla chtít odstranit spolu s falešnými i pravé pocity viny. Známému švýcarskému lékaři Paulu Tournierovi^1. vděčíme za cennou knihu "Pravý a falešný pocit viny". Orientuje se zcela na Písmo svaté, aby oba pocity od sebe odlišil. Ježíš Kristus je nesrovnatelný Mistr poznání pravé viny. Evangelia poukazují na to, jak lidé v setkání s Ježíšem vyznávají svou vinu, jak se lítost zmocňuje jejich srdcí a jak se skrze odpuštění stávají novými lidmi. Poukazují však také na to, jak se lidé mohou zatvrdit, jak se jejich srdce uzavře před poznáním jejich vlastní viny, až k nenávisti k tomu, který je na jejich vinu upozorňuje a zve k obrácení.

Petr a Jidáš, celník a farizeus jsou postavy, které představují tyto obě cesty.

V Písmu svatém a v životě církve je zřetelně dokázaná zkušenost, že hříchů je si vědom člověk do té míry, do jaké se přiblíží k Bohu. Působivě je tato zkušenost ukázána ve zprávě o zázračném rybolovu. Když Šimon Petr viděl ten zázrak, "padl Ježíšovi k nohám a řekl: Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný" (Lk 5,8). Teprve před Bohem poznáváme, že jsme hříšníci.

Hřích má zaprvé co činit se vztahem k Bohu. Jako prvotní hřích je každý hřích odvrácením od Boha. Všechny následky hříchu pocházejí z porušení původního vztahu k Bohu. Odvrácení od Boha je následováno odvrácením od bližního. S narušením vztahu k Bohu jde ruku v ruce nedůvěra, závist, nenávist a všechny ostatní druhy chyb ve vztahu k bližnímu. Jádrem hříchu je "zahledění do sebe", amor sui, jak říká sv. Augustin. Dáváme přednost sami sobě před Bohem a bližním.

Hlubokým následkem hříchu je tedy porušení našeho vidění skutečnosti. Už nevidíme věci tak jak jsou, ale tak, jak bychom je pro sebe chtěli mít. Hřích oslepuje, zatemňuje naše chápání a oslabuje naši vůli. Jak to často zažíváme sami u sebe nebo u druhých, vášně převezmou kormidlo a vlečou nás v naprosté závislosti. Tak vzniká ze zatemnělého rozumu, oslabené vůle a opanujících vášní stav, který na nás působí jako "normální", jako "život tak jak je": "Což může být láska hříchem?"

Při obrácení ke Kristu, při setkání s živým Bohem dochází k hluboké změně: Začínáme opět vnímat pravdu a pravda nás osvobozuje, a co se nám zdálo jako "normální stav", je patrno jako nesvoboda a věznění. Samaritánce řekl Ježíš pravdu o našem životě v celé prostotě: "Pět mužů jsi měla a ten, se kterým žiješ není tvůj muž." Tato pravda ji osvobozuje. Ovšemže těmto Ježíšovým slovům předchází setkání u studny. Ježíš nedenuncuje, neobnažuje ji, neboť předtím ji poprosil o vodu, žid samaritánku. Jeho prosba, jeho slova, celá jeho bytost připravily její srdce, aby vyslechla jasnou pravdu o celém svém životě. A toto zjevení její velké životní viny ji nezničilo, ale osvobodilo: ona, která kvůli způsobu života byla vyloučena ze společenství vesnice ( asi proto jde sama v poledním žáru ke studni ), nachází cestu zpět do společenství tím, že vyznává přede všemi svou vinu: "Pověděl mi všechno, co jsem učinila" (Jan 4,29).

Také ve zprávě o cizoložnici (Jan 8) je zřejmý osvobozující moment vyznání hříchů. Ježíš nezpochybňuje v žádném okamžiku skutečnost, že cizoložství je hřích. Nezpochybňuje ani zákon, který požaduje ukamenování cizoložnice. Jen obrací pozornost žalobců na jejich vlastní hříchy. A říká cizoložnici slova, která umožňují nejprve přijetí viny a vyznání hříchu: "Ani já tě neodsuzuji". Teprve nyní, po tomto příslibu, říká Ježíš cizoložnici o jejím hříchu: "Jdi a už nehřeš" (Jan 8,11).

Čím hlouběji přijmeme slova "Já tě neodsuzuji", tím větší měrou budeme schopni poznat a vyznat naše hříchy. Ježíš neodsuzuje, jmenuje však hřích, a tak osvobozuje k obrácení, k lítosti a k novému začátku.

Mnozí rodiče si dnes často bolestně kladou otázku správného postoje vůči předmanželským, eventuelně i pohlavním vztahům svých vlastních dětí. "Což může být láska hříchem?" - je jim odpovídáno. Jak se zachovat v duchu Ježíšově?

Ježíš se sice o právě uvedených situacích výslovně nezmínil. Přesto je snad ze všeho, co říkal o nerozlučitelnosti manželství, jasné, že předmanželské vztahy a vztahy ke stejnému pohlaví, neodpovídají tomu, "jak to bylo na počátku" (Mt 19,8), to znamená, jak to odpovídá úmyslu Stvořitele. Samozřejmost, s jakou Ježíš jmenuje cizoložství hříchem, dokonce i cizoložství v srdci (Mt 5,27 - 28), varuje, zakazuje církvi učit něco jiného. Stejně určující je Ježíšův postoj vůči hříšníkům, které neodsuzuje, ale volá k obrácení. Postoj církve tedy nemůže nic jiného, než se věrně držet obojího: "Neodsuzuji tě, ale jdi a už nehřeš!"

I kdyby měli téměř všichni mladí lidé předmanželské vztahy, nemohou být posuzovány jako "dobrý a správný postoj". Vycházejíce z jistoty, že Stvořitel "na počátku" stvořil muže a ženu tak, aby se jen v trvalém a neporušitelném společenství stali "jedním tělem", nemůže církev neoznačit předmanželské vztahy za hřích, i když mnohým náhled na tuto hříšnost ještě nemusí být dán. Narozdíl od postojů žaloby a denunciace, jež jsou v dnešní společnosti tak rozšířené, mají věřící hledat měřítko v chování Kristově: "Neodsuzuji tě. Jdi a už nehřeš". Mnohé z toho, co je dnes považováno za "normální", protože je to běžné, musí být objektivně nazváno hříchem, neboť' to neodpovídá tomu, co Bůh chtěl "na počátku" a co vložil do řádu stvoření. Dnes bychom si měli uvědomovat správnost a pravdivost tohoto řádu daného Bohem stále zřetelněji, při pohledu na následky rozpadu rodiny, bídy nesčetných rozvodových dětí, které vnášejí tuto zátěž do svých vlastních nově budovaných vztahů. Křesťanský postoj se ukazuje stále zřetelněji - nikoli jako odcizen světu, ale jako cesta k uzdravení mnoha zranění.

K této cestě však rozhodně nepatří jen poukázání na to, co je objektivně hříchem, ale také příslib Božího milosrdenství. K evangeliu patří, neodlučitelně spjata s pravdou o hříchu, také zvěst o Božím smilování, bez něhož nikdo z nás nemá bytí.

Papež Jan Pavel II. věnoval tomuto tématu pěkný úsek své encykliky Veritatis splendor. Hovoří o prostoru "Božího smilování s hříchem obracejícího se člověka a porozumění pro lidskou slabost", a v tom smyslu vykládá podobenství o farizeovi a celníkovi:

Celník snad mohl nalézt nějaké ospravedlnění pro hříchy, kterých se dopustil, aby tak zmenšil svou vinu. Jeho modlitba se však nezabývala takovým ospravedlňováním, nýbrž tím, že přiznával vlastní nehodnost před nekonečnou Boží svatostí: "Bože, buď milostiv mně hříšnému" (Lk 18,13). Farizej se naproti tomu sám ospravedlňoval, našel omluvu snad pro každou svou chybu. Stojíme tak před dvěma odlišnými postoji morálního svědomí, jimiž se vyznačují lidé všech dob. U celníka se setkáváme s "kajícím" svědomím, které si plně uvědomuje křehkost své vlastní přirozenosti a vidí ve svých poklescích, i kdyby se daly nějak subjektivně ospravedlnit, potvrzení, že potřebuje vykoupení. Farizej pak představuje naopak svědomí, jež je "spokojeno samo se sebou" a namlouvá si, že může zachovávat zákon bez pomoci Boží milosti, a je přesvědčeno, že nepotřebuje Boží milosrdenství. (Veritatis splendor 104)

Ježíšova slova o celnících a nevěstkách, kteří předcházejí do Božího království ty, kteří se považují za spravedlivé (Mt 21,31), zůstávají pro věřící výzvou, aby nezapomínali na svou vlastní ubohost. Ježíšovo pozvání zní: "Nepřišel jsem povolat spravedlivé, nýbrž hříšníky" (Mk 2,17).

Ve slovech "Což láska může být hříchem?" se ukazuje, přes mnohé objektivně pochybené názory a způsob života, vnímavost pro fakt, že jen láska otevírá srdce pro takové obrácení, k němuž volá Kristus všechny lidi. Neptejme se tedy: "Což láska může být hříchem?", ale odpovězme v jednotě s Písmem svatým: "Láska přikrývá množství hříchů" (1 Petr 4,8).

Přednášku Christopha Schönborna "Může láska být hříchem?" proslovil tehdejší vídeňský světící biskup a sekretář redakce Katechismu katolické církve na Evropském kongresu pro rodinnou pastoraci 15. října 1993 v Klosterneuburg u Vídně. Český překlad byl uveřejněn ve Scripta bioethica 10/94, str. 25-34.

Poznámky

1. Knihy Paula Turniera vydává v češtině Návrat domů.