Papež o manželství a rodině v dějinách spásy
Pravda o manželství a rodině, jejíž kořeny sahají k pravdě o člověku, našla své uskutečnění v dějinách spásy, v jejichž centru jsou slova: „Bůh miluje svůj lid.“ Biblické zjevení je především popisem dějin lásky, dějin smlouvy Boha s lidmi. Proto dějiny lásky a jednoty muže a ženy v manželské smlouvě mohly být povýšeny na symbol dějin spásy. Slovy nevyjádřitelná skutečnost – tajemství lásky Boha k lidem – dostává svoji lingvistickou podobu díky terminologii týkající se manželství a rodiny, a to v pozitivním i negativním smyslu: blízký vztah Boha k jeho lidu se vyjadřuje jazykem manželské lásky, zatímco nevěra Izraele, jeho modloslužba, je označena za cizoložství a prostituci.
V Novém zákoně radikalizuje Bůh svoji lásku do té míry, že se jí sám stává ve svém Synu, které je tělem z našeho těla, opravdovým člověkem. Tímto způsobem dosahuje jednota Boha s člověkem nejvyšší, nezvratnou a definitivní podobu. A tím je naznačena i definitivní podoba lidské lásky jako vzájemné „ano“, které není možné odvolat. Takováto láska člověka neodcizuje, ale osvobozuje jej od dějinného odcizení, aby jej přivedla k pravdě stvoření. Svátostná povaha, kterou v Kristu manželství dosahuje, znamená, že dar stvoření byl povýšen k milosti vykoupení. Kristova milost nepřistupuje k lidské přirozenosti takříkajíc zvenčí, nepáchá na něm jakési násilí, ale osvobozuje jej a obnovuje, a to právě jeho pozvednutím nad jeho vlastní hranice. A jako se pravý smysl vtělení Božího Syna zjevuje na kříži, tak pravá lidská láska, která je sebedarováním, nemůže existovat, pokud by se chtěla zbavit kříže.
Z promluvy Benedikta XVI. "Rodina a křesťanské společenství", Bazilika sv. Jana v Lateráně, 6. července 2005. Překlad Národní centrum pro rodinu ve sborníku
Předávání víry v rodině - témata k reflexi a rozhovorům pro přípravu na V. světové setkání rodin ve Valencii, 1.–9. července 2006, Brno 2006.



