Pouť rodin 2002 - z pohledu Centra pro rodinu
První diecézní pouť rodin byla pro naši práci velkým povzbuzením. To se týká jak nečekaně velké účasti poutníků, tak průběhu celého programu.
Kolik bylo vlastně na pouti věřících? To si netroufáme odhadnout,ale uvedeme alespoň jedno číslo: Když naše malé asistentky (děvčata ve věku 8-10 let) rozdávaly na závěr mše svaté 400 obrázků se svatou Zdislavou a vepsaným datem pouti, na většinu poutníků se nedostalo.
Nebylo samozřejmě vše ideální, a proto jsme v Centru uvítali písemné i ústní připomínky.
Asi nejčastější výtka, kterou jsme od účastníků slyšeli, se týkala toho, že mše svatá nebyla dostatečně přizpůsobena rodinám s malými dětmi. Na jednu stranu je pravda, že dětí na pouti bylo opravdu hodně (jen na představení kouzelníků byla dobrá stovka dětí!). Na druhou stranu je ale nutno říci, že většina účastníků poutě byli lide starší a staří. I oni patří do rodiny nebo z rodiny vyšli a jejich modlitba za rodinu je cenná. Věkovou různorodost poutníků jsme předem předpokládali a proto mše svatá nebyla zaměřena na konkrétní věkovou skupinu. Někteří poutníci upozorňovali na nedostatek místa pro rodiny s malými dětmi a navrhovali vyhradit jim příště zvláštní lavice, aby děti mohly sledovat mši svatou a méně zlobily. Současně je však třeba říci, že díky nečekaně vysokému počtu poutníků se nedostávala místa pro staré nemohoucí věřící. Do budoucna chceme s připomínkami, které se týkaly mše svaté, vážně počítat . Ale bohoslužba pro tak veliký počet věřících různého věku a z různých sociálních prostředí (na jedné straně poutníci z velkých pražských farností, na druhé z venkova), bude vždy vyžadovat ode všech jistou míru tolerance.
A ještě stručně k jednotlivým částem odpoledního programu.
Hudebně dramatické pásmo Popelka Nazaretská nakonec proběhlo v bazilice. Vystupujícím patří veliký dík. Posluchači zaplnili všechny lavice v chrámu, rušivě působilo to, že velké množství věřících čekalo v zadní části kostela ve frontě na vstup do krypty s hrobem svaté Zdislavy.
Velmi nás potěšilo setkání, kterému jsme dali název "Jak se (ne)daří našemu společenství rodin." Byli jsme rádi za všechny podněty pro naši práci a současně si myslím, že i účastníci setkání odcházeli obohaceni i vzájemně povzbuzeni. Z rozhovorů vyplynulo, že by rodiny uvítaly diecézní pouť rodin i v budoucnu.
Velikou radost jsme měli z toho, že se pouti zúčastnily neúplné rodiny. Jsme rádi, že došlo k milému setkání otce biskupa Škarvady s ovdovělými a rozvedenými rodiči a svobodnými matkami. Právě tito rodiče nám sdělovali, že na pouti prožili velké povzbuzení.
Kouzelnické představení pro děti mělo velký úspěch, ale do budoucna bychom chtěli nabídnout dětem kromě představení i hry v přírodě.
Velmi se omlouváme za to, že se tentokrát neuskutečnilo vystoupení Ztracené kapely. Mnohým rodinám s malými dětmi to bylo líto. Pokusíme se ji oslovit napřesrok…
Na závěr bych chtěl poděkovat všem poutníkům, rodinám i jednotlivcům, laikům, jáhnům i kněžím, za to, že se na pouť vypravili a že se na ní za rodiny modlili. A díky otci biskupovi Škarvadovi, že dokázal navodit při poutní mši svaté srdečnou atmosféru a že nás povzbudil k tomu, abychom přes všechny těžkosti, které v rodinách prožíváme, nevzdávali naši snahu o živý vztah ke vzkříšenému Kristu!
CPR - pro Arcidiecézní zpravodaj 6/2002.
