Sobota pro manželky, aneb Bože, mám já tohle zapotřebí?!
Je sobota 25.10.2008 05.55 hod., zvoní mi budík a já si nadávám. Jediný den, kdy si můžu přispat po hektickém týdnu, ve kterém chodím spát kolem půlnoci a vstávám ve stejném čase. Místo toho lezu z postele, abych o hodinu později ve vedlejší vesnici, kam se musím dopravit na vlastní pěst, stihla
autobus do Prahy. Cesta trvá cca 90 minut, autobus je jak Záhořovo lože, u topení mě pálí nohy, u okna mrzne horní část těla. Ještě 45 minut v metru s přestupem, úprk od metra, abych „to“ stihla. Uf, je 08.57 hod. a já vstupuji do kostela sv. Vojtěcha v Dejvicích, kde bude muž a celibátník k tomu, povídat o tom, jaká je moje identita a poslání. Mám já tohle zapotřebí?
P. Vojtěch Kodet, OCarm. začíná Sírachovcem 26,1-4 a Př 31,10-27 a já znovu začínám litovat, že jsem nezůstala doma v posteli: V poslední době jsem nějak citlivá na slova o ženských pracech. Že bych opravdu byla už stará a protivná, jak mi občas neomaleně připomíná moje pubertální dcera? Jenže náhle se všechno mění a najednou slyším to, co potřebuji slyšet. Totiž, že člověk nežije pro práci a povinnosti, ale proto, aby byl obdarován, aby zjevoval Boží lásku a aby na tu lásku a obdarování odpovídal. Souhlasím s tím, že mužům občas chybí úžas nad tím darem a raduji se z toho, že nám ženám je takové vnímání vlastní. Díky oběma přednáškám patera Kodeta, myšlenkám, které v nich zazněly a pobídkám v podobě připravených otázek, se dívám do knihy ve svém srdci a následně ve skupince si přiznávám a dělím se o to, po čem touží moje srdce, co mi, příp. kdo mi bere a naopak vrací důstojnost a konečně odpovídám (si) i na otázku pro mě nejtěžší: V čem vnímám krásu ženství? A s tím vším zároveň přichází další obdarování v podobě Lucie, Zdeňky, Beáty, Ireny, Majky, Patricie i Jany, sedmi žen, se kterými skupinku tvořím. Opět se ukazuje, jak je Hospodin poměrně dost šikovný. Na to, že se vidíme (až na jednu výjimku) poprvé a možná i naposledy, jsme sehraný tým. I díky nim snad poprvé v životě vyslovuji nahlas, že jsem ráda za to, že jsem ženou. Ostatně, neříkal přeci pater Kodet v dopolední přednášce, že žena je vrcholem Božího stvoření, nejkrásnější a nesložitější (sama pro sebe si druhý atribut překládám jako nejpropracovanější) Boží dílo, které vypovídá o Jeho srdci?
Takže teď „už jenom“ ten znovuobjevený a vyčištěný pramen svého ženství nenechat jen tak zaházet. Při závěrečné mši sv., mi tane na mysli: Díky Bože, protože takovýchto sobot mám opravdu zapotřebí!
Ivana Doubková
