Vyhnání z ráje
Ochutnáním ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3,6) překročil člověk hranici oddělující Stvořitele od stvoření. Učinil tak proto, aby se sám místo Boha stal měřítkem všech věcí (Iz 5,8). Aby nedošlo k tomu, že by člověk sám sebe zbožštil (2Te 2,3n), činí Bůh radikální opatření. Zabraňuje člověku v přístupu ke stromu života.
Jedná tak z lásky k němu, neboť člověk poznal sílu moci. Může ji v dobrém uplatnit, ale může ji i zneužít. Brání mu v tom jediná věc: vědomí skutečnosti smrti.
Písmo svaté ukazuje s veškerou naléhavostí, že pravá svoboda nepramení z neposlušnosti a vzpoury, ale naopak má své kořeny v poslušnosti a v obecenství Boha s člověkem.
Tam, kde se chce člověk z této poslušnosti vymanit, žít jen a jen pro sebe, tam ztrácí právo žít v obecenství s Bohem. Ve vyprávění knihy Genesis je tato skutečnost vyjádřena obrazem vyhnání z ráje, správněji ze zahrady Eden. Hříchem člověka je porušena původní harmonie všeho stvoření a Bůh člověka vyhání. Děje se tak až podnes.
Když Eva pojedla zakázané ovoce a nabídla je Adamovi, byl hřích dokonán. Tu se oběma otevřely oči a hle, první věc, kterou poznávají, je strach. Skrývají se před Boží tváří, neboť pochopili, co je stud. Splétají si šat z fíkového listí a zakrývají tak svoji nahotu (Gn 3,7).
V palestinském světě platil fík odedávna za strom obývaný démony. Dokonce ani v dnešní době si mnohý Arab nelehne pod fík k odpočinku. Tento strom je v islámském světě pokládán za strom přinášející neštěstí a smrt. Jestliže tedy člověk sáhl po listí z tohoto stromu, pak kromě zastření své nahoty hledal zároveň i záštitu ve spojení s démonskými silami.
Stav blaženosti je u konce a přichází trest. Slavnostní forma vyhlášení rozsudku samotným Bohem je jak v hebrejském originále, tak i nyní v novém českém ekumenickém překladu Starého zákona psána ve verších (Gn 3,14-19). Had je proklet a člověka čeká tvrdý úděl. Ocitá se mimo ráj. Jeho budoucnost spočívá v realitě viny a smrti. V těžkých životních podmínkách, na tvrdé zemi, jež plodí trní a hloží, očekává svůj konec. A nový život? Je nerozlučně spjat s bolestí (Gn 3,19; Kaz 9,5; Žd 9,27).
Na této cestě však člověka přece jenom provází láska. Bůh strhává Adamovi a Evě šat spletený z fíkových listů a odívá je do šatu ze zvířecí kůže. Jde zde o víc než o pouhou péči, či o materiální zajištění další existence člověka. Oděv ze zvířecích kůží je zároveň znamením Boží milosti. Písmo zde mlčky předpokládá zástupnou oběť nevinného zvířete, které tak muselo zemřít pro lidský hřích. Oč větší má cenu oběť Ježíše Krista, který zemřel na kříži, aby nám vrátil ztracený ráj (L 23,24).
Vladimír a Jindřiška Kubáčovi: Znamení Smlouvy, Blahoslav, Praha 1983, str. 13-14.
